Metodické vedení mají v rámci diecézní synody na starosti Hana Oravcová a Martin Fojtíček. Zeptali jsme se jich na tři otázky týkajících se jejich vnímání diecézní synody a jejich role v ní.

Co pro vás osobně znamená synoda a kam nebo k čemu by nás měla dovést?

Martin: Synoda pro mě znamená velikou příležitost pro „zdospělení“ mé víry. Znamená pro mě nějaký symbolický předěl v tom, jak do církve patřím a jak v ní jsem.

Už teď při její přípravě mi dochází, jak moc se „jen vezu“, jak mám pocit, že církev jsou přece hlavně nějací „oni“, někde „tam“ (na farách, v klášterech, na kurii, …). Jak automaticky očekávám pravidelný duchovní servis. Jak mám pocit, že peníze se v církvi vždycky nějak najdou. Jak nechávám hlásání radostné zvěsti na církevních profesionálech. Anebo na těch mladých, které to na těch jejich letních křesťanských kempech určitě někdo hezky naučí.

A přitom mi přijde, že strašně lidí kolem mě po Bohu moc touží. A my nejen že jim to neusnadňujeme, my jim možná to setkání s Bohem ještě komplikujeme.

Hana: Na první dobrou mě napadne „měňavka“. To je organismus s jemnou membránou, která nemá pevný tvar. Ten se neustále mění podle podmínek, a přitom nebo navzdory tomu se měňavka dokáže pohybovat vpřed. Podobně vnímám synodu. Jako proces, který nemá jasné ohraničení a tvar. Jeho pevné kontury se vytvářejí tady a teď podle aktuálních vstupů a výstupů, které vnášejí všichni účastníci synodního dění. A přitom se to celé posunuje kupředu. A tak jako měňavka se takto pohybuje absolutně bez pochybností tam, kam potřebuje, tak i my potřebujeme maximálně důvěřovat, že směr, kterým se v synodě posouváme, je dobrý, protože Bohem vedený.

Je to kreativní, často překvapivé, asi nic pro jedince, kteří potřebují mít vše dokonale naplánováno a nalajnováno. A mě osobně tahle proměnlivost a soustavné hnutí velice baví. Hodně silně to zažívám v synodním týmu.

A k čemu by nás synoda měla dovést? Já bych si moc přála, aby nás dovedla k většímu porozumění mezi sebou a k větší zodpovědnosti za církev a její budoucnost. Aby zmapování skutečnosti odhalilo silná a slabá místa v církvi. Abychom ta slabá místa mohli uchopit jako příležitost k nastavení efektivní a udržitelné struktury, která bude živoucím a inspirujícím obrazem života víry. Ta silná místa abychom využili jako zdroje, na nichž můžeme stavět.

 

Jak probíhá příprava jednotlivých facilitátorů (moderátorů skupinek při generálním shromáždění diecézní synody)? Na co se zaměřujete a jaká schopnost je podle vás pro facilitátory nejdůležitější?

Martin: Ona ještě moc neprobíhá.

Na jednu stranu řada z nás už nějak skupiny facilituje, v práci, na spolču a tak. A na druhou stranu ta synodní metoda požaduje něco zvláštního od nás všech: přestat se přetlačovat a začít se domlouvat. Rozeznívat ve větru Ducha svatého něco nového v sobě. Přijde mi to hodně dobrodružné a trochu si myslím, že se to nedá naučit jinak než tím, že se to zkouší dělat (Angličani říkají „learning by doing“).

Ale jako facilitátoři se samozřejmě musíme snažit mít tu synodní metodu já-ty-my aspoň trochu pod kůží už před prvním společným setkáním v Johannisthalu. Snažíme se o to.

Před pětadvaceti lety jsem slyšel jeden citát, údajně od sv. Ignáce, ale do dneška jsem ho nedohledal. Byl podle mě zhruba o tom, že ve vztazích s lidmi máme nakonec dát přednost lásce před pravdou. To je neuvěřitelně velký nárok, zejména pro ty z nás, kteří jsme pyšní na to, kolik toho víme, jak rychle nám to myslí, jakou kariéru jsme udělali, jak velkou máme zodpovědnost a tak dál. My jako facilitátoři se máme tomuto nároku vystavit. A snažit se v jeho síle tomu synodnímu procesu pomoct. Jak přesně se to dělá? Nevím! Ale dělat to chci a těším se na to.

Hana: Hned zkraje rozhovorů synodních skupinek jsme s Martinem udělali krátký online workshop pro delegáty a výstupy z něho jsme pak použili do videa Rady nevyžádané. Je to podpůrný materiál, který mohou využít i facilitátoři skupinek při generálním shromáždění diecézní synody. Využili jsme v něm zkušenosti, které přinesla praxe, a reagovali jsme na otázky, úvahy, obavy, ale i úspěchy, které rozhovory přinesly. Zároveň teď v září proběhne přípravné setkání facilitátorů, na kterém některé dovednosti oprášíme naživo a budeme se chystat už konkrétně na setkání v Johannistalu. Oba s Martinem jsme pak určitě k dispozici jednotlivým facilitátorům v případě potřeby osobní podporou a radou. Oba dva víme dobře, že je facilitování skupin náročná disciplína a s jakými těžkostmi se facilitátor může potýkat. Proto se hodně zaměřujeme na povzbuzení a podporu. Možná víc než na konkrétní komunikační dovednosti, které se profesionální facilitátor učí několik let ve výcviku.

Za sebe, a věřím, že Martin by mi to odkýval, bych viděla jako nejdůležitější dovednost facilitátora postarat se v procesu o sebe (o svůj komfort, o své obavy, emoce i praktické organizační věci). Když to člověk dokáže, tak se s jakýmikoliv těžkostmi během dialogu mnohem snáz vyrovná. A k této dovednosti bych ještě přidala schopnost nadhledu a humoru. S nimi se i největší trable současné církve nesou podstatně lehčeji.

 

Důležitým prvkem diecézní synody je setkání skupinek s jednotlivými delegáty a sbírání názorů. S čím se dle vašich zkušeností delegáti nejvíce trápí a z čeho mají naopak největší radost?

Martin: Jsem už trochu zblblý univerzitou, tak musím říct, že s odpovědí je třeba počkat na shrnutí, které se teď z těch mnoha zápisů z jarních setkání na kurii připravuje. Sám jsem byl jen na několika setkáních a mluvil jen s několika delegáty.

Za sebe mám pocit, že velkým tématem je to, jak velké a rychlé změny se teď v církvi (a v celém světě) dějí. Napínavé je, že to, co některé lidi v církvi trápí, je pro jiné radostí. A tak radostí je pro mě to, že před tím nezavíráme oči, pojmenováváme to a chceme o tom mluvit.

Myslím si prostě, že synoda na nás nesmí ležet jako deka. Je to báječná příležitost, kde – když se i my trochu chytneme za nos – může naše radost z Boha zazářit.

Hana: Obecně si myslím, že mnoho delegátů, ale i zapojených účastníků skupinek, hodně trápí obava, že výstupy, které z jejich práce a přemýšlení vzejdou, budou založeny do šuplíku a nic se s nimi nebude dít. Nemůžou asi úplně vidět ten obrovský kus práce, který je za zpracováváním dat, za přemýšlením kudy se konkrétně ubírat dál. Naopak radost u nich vnímám z možnosti zapojit se do přemýšlení, participovat na vývoji diecéze a někdy i jen z toho, že je někdo prostě chce poslouchat.

Z pohledu procesu facilitace skupinek bývá oříškem ukočírovat disciplínu jednotlivých účastníků, aby dialog byl konstruktivní a respektující, nehodnotící, ale naopak navzájem inspirující a obohacující. A pak určitě třetí fáze – rozlišování v Duchu svatém. Není snadné pojmenovávat to, co je skutečně důležité a má obecnější povahu, a co jsou jen naše osobní potřeby, jakkoliv je v tu chvíli vnímáme silně.

Poslední věc, která mě napadá, je takový bič, který si na sebe často pleteme sami. Myslím tím potřebu naprosté dokonalosti, která nás pak může svazovat v obavě, abychom odvedli stoprocentní výkon jako facilitátoři a něco náhodou nezvorali. To si vždycky vzpomenu na stranu třináct Metodického průvodce pro synodní delegáty.