Přes sto delegátů na prvním generálním zasedání diecézní synody v Johannisthalu schválilo tzv. závěrečný dokument, který shrnuje a popisuje, jak místní věřící vidí současnou situaci v diecézi z hlediska uspořádání, misií a hospodaření.
„Letošní závěrečný dokument by měl být takovou mapou, která popisuje, kde se jako diecéze nacházíme. Nyní synodní delegáti a delegátky seznamují své farnosti, komunity a společenství s jeho výstupy,“ přibližuje členka synodního týmu Růžena Ambrožová a doplňuje: „Diecézní synoda bude pokračovat v návaznosti nejen na diecézní závěrečný synodní dokument, ale také na dokument, který vzešel z říjnového generálního shromáždění celosvětové synody v Římě.“
Diecézní dokument mluví o tom, jak za posledních deset let ubyl počet účastníků nedělních mší o čtvrtinu a průměrný věk kněží vzrostl. Rovněž o tom, jak církevnímu společenství moc nejde komunikace a že neví, jak dělat misie, jak jsou podhodnoceni pastorační pracovníci a jak jsou farnosti netransparentní ve svých financích.
V dokumentu se píše, že o plzeňské diecézi často lidé uvažují ve spojení s termínem „misijní území“, což bylo částečně patrné i v synodním diecézním naslouchání. Zde si delegáti všímají určitého rozporu: „Na jedné straně říkáme, že jsme misijním územím, na straně druhé naše praxe svědčí o tom, že nechceme misionáře, ale faráře.“ „Sice se objevují hlasy, že organizační struktury neodpovídají tamní misijní situaci, ale zároveň nejsme vždy ochotni hledat způsoby, jak této situaci struktury přizpůsobovat, a chceme, aby farář byl u nás, v naší obci, v našem kostele,“ stojí v dokumentu. Z naslouchání mnoha lidem v diecézi vyplývá, že „misie“, tak jak je v diecézi často chápána, se neomezuje pouze na hlásání evangelia slovem, ale prostupuje i všemi ostatními základními projevy pastorace v diecézi a ve farnostech: slavením bohoslužeb, službou lidem v nouzi i setkáváním se ve společenství.
Pracovat společně
Velmi slyšitelné byly při diecézním naslouchání také hlasy ukazující na důležitost synodálně založených postojů, procesů a struktur spolurozhodování v pastoračních a ekonomických radách farností i diecéze, jež lze považovat za výsostně misijní už jen tím, že jsou spolupracující, respektující a rozlišující.
Misie jako styl života a služby založený na dialogu a respektu vůči všem je něčím, co lze již nyní v zárodcích nalézt i v praxi některých farností či komunit, co však zároveň volá po další reflexi, prohloubení a doprovázení, a to v komunikaci s celosvětovou církví. V diecézním naslouchání delegáti často vnímali napětí mezi důležitostí „lokálního“ zakořenění a „globálního“ poslání. Lokálně zakořeněné podobě „misie prostou přítomností“ dnes ovšem často brání úbytek kněží, mobilní styl života, členitost různých „světů“ dnešních lidí (jinde bydlí, jinde pracují, jinam jezdí na úřady...) atd. V závěrečném dokumentu se delegáti zamýšlí nad tím, jak vyjít vstříc potřebě podpořit lokální kontinuitu a zakořeněnost a jak zároveň citlivě doprovázet dnešní lidi v jejich nezakořeněnosti a extrémní mobilitě.
Na základě diecézního naslouchání dále delegáti intenzivně vnímají potřebu specifického přístupu k jednotlivým lokalitám.
Celý závěrečný dokument spolu s přílohami je k dispozici na webu synoda.bip.cz. Nyní v listopadu začíná (oprava: v lednu začne) druhá etapa diecézní synody, kdy se budou hledat odpovědi na otázku: „Kam máme jít?“ Výsledkem druhé etapy má být formulování dlouhodobých cílů diecéze.
Kateřina Odvodyová
Článek vyšel v Katolickém týdeníku č. 47.
