Ve vikariátu Domažlice a Tachov jsou synodními delegáty Jana Vacíková (Staňkov), Petr Fojtíček (Tachov), Anna Císlerová (Mrákov), Stanislava Badidová (Horšovský Týn), Marie Vaňková (Konstantinovy Lázně), Elva Frouz (Bor u Tachova), Petr Jankovec (Domažlice), Štěpán Sladký (Klenčí pod Čerchovem) a David Klíma (Koloveč)
Na jaře probíhaly synodní rozhovory, jak u vás tato setkání vypadala – nějaké zajímavé postřehy? Jak ve vaší farnosti synodu prožíváte?
Jana: Mým největším zážitkem během této etapy synody byl 1. květnový víkend v Sázavě na Vysočině, který pořádalo hnutí Laudato si Česká republika, jehož jsem členem. V rámci odpoledního bloku přednášek jsem tam mluvila o naší synodě a poprosila o podněty do problematiky Péče o společnost a Zemi. Přítomní velmi kvitovali (a záviděli) synodální proces a přírodě blízké hospodaření na propachtovaných pozemcích plzeňské diecéze a následně též ovlivnili můj výstup k této části. Na půdě evangelické církve jsem viděla krásnou praxi sdílení výpěstků, kdy výtěžek z jejich prodeje byl předán postiženému chlapci, a prodeje fair trade výrobků a mohla se zúčastnit děkovné bohoslužby za stvoření.
Petr: Starší generace je při generování nových nápadů opatrná a vychází to především z toho, že si sami jsme vědomi, že za stav společnosti / církve můžeme velkou měrou sami. Už žijeme nějaký pátek a měli jsme dostatek času i příležitostí dělat správné věci pokud možno správně. Při pohledu dozadu to však málokdo z nás může potvrdit. Všechno dobré, co ještě užíváme, je darem a naše zásluhy na tom jsou nepatrné. Starší lidé vidí, že základem pro misie je především svědectví každého jednoho, a to nejlépe ve vlastních rodinách. A máme zkušenost, jak málo se to daří. Cítíme určité osobní selhání, a tak se nám zdá trochu farizejské řešit obnovu víry v diecézi spíše organizačními změnami. Mluvíme o prohloubení vzájemných kontaktů, přátelství, otevřenosti vůči příchozím, ať už přicházejí odkudkoli. Zkrátka o lásce. Také víme, že "marné lidské namáhání bez Božího požehnání", takže mluvíme také o modlitbě - víře a naději. A o institucích, organizaci, penězích si moc mluvit netroufáme... Tolik za starší generaci farníků.
To mladí to mají jinak. Jsme zvyklí víc dostávat, tak nemáme zábrany mluvit o tom, co by měli dělat ostatní. Např. církevní školy, biskupství, faráři atd. A trochu méně klademe důraz na to, co bychom měli / chtěli dělat my sami. Život máme před sebou a změny vítáme. Nejsme ale povrchní, zajímáme se o hlubší duchovní život, chceme žít s Kristem. Nelpíme tolik na tradici - možná proto, že nám chybí vzdělání v tom směru. Jsme liberálnější, protože v tekutých mantinelech žijeme od narození.
Pro začátek bude dobré, když budeme propojovat mladší generaci se starší, aby si mohli o svých přístupech otevřeně povídat. Oba pohledy, jakkoli jsou upřímné, potřebují vzájemné obohacení. Budeme hledat další cesty, jak vzájemnou diskusí a společným prožíváním objevíme další kus pravdy, která bude ležet někde uprostřed.
Anna: V mrákovské farnosti proběhla celkem dvě setkání. Ačkoli je farnost rozsáhlá a početná na farníky, setkání byla komorní. Ukázalo se přitom, že na množství nezáleží, protože do obou synodních skupinek zavál Duch Svatý a Hospodin v nich našel svoji židli. V setkáních se otevřeně diskutovaly otázky k životu s Kristem a k zajištění finančních zdrojů. Osobně bych vyzdvihla, že se v obou případech podařilo upřímně hovořit, nechat každému členu prostor, ba dokonce otevřít i palčivá místa naší farnosti a nezavírat před nimi oči. Závěr pro mě vyznívá nadějně: I když nemá synoda ve farnosti jen samé zastánce, dosavadní praxe synody a všechna setkání mě utvrzují v tom, že právě synodní cesta má smysl.
Stanislava: Jako farnost jsme misijní. Je to naše realita. Synodní setkání jsme měli dvě na téma Děti a mládež. Myslím, že obě setkání proběhla dobře. První tvořili členové PRF a ERF. Jsem jim moc vděčná za to, že přišli, protože to někteří mají daleko. Trošku smutná jsem byla, že z kostela nepřišel nikdo víc, i když jsme je zvali. Druhé setkání tvořili mladí. Jsou to naše tři děti a jejich dva kamarádi ve věku od 13 – 19let. Dívka není pokřtěná, ale chodí každou neděli s námi do kostela. V Kancionálu jí dcera podtrhla, co se kdy na mši říká. Pořád si ho nosí s sebou a aktivně se zapojuje. Kluk je synův kamarád. Kromě mše se u nás kluci pravidelně účastní Domů modlitby pro mladé v Plzni-Liticích. Velmi mě potěšilo, když mladí řekli, že jako základ rozvoje víry vnímají rodinu. Oni jsou ve svých rodinách věřící samy. A samozřejmě je pro ně důležité setkávání se s mladými. Konkrétní závěry nemáme, ale snažíme se přibližovat mladým. Teď naposled například výtvarnou soutěží, kterou farnost nabídla školám. Zapojilo se 190 dětí. Na odevzdávaní cen přijel i pan biskup. Vnímáme, že nás tak mládež a děti více poznávají. Měla jsem ještě rychlou minisynodku na to samé téma. Na náboženství ke mně chodí dvě děti. Povídali jsme si jaké to je, když jsou ve třídě samy věřící, proč je tak málo dětí v kostele, jak to prožívat, co by si třeba přáli, aby bylo jinak a co pro to udělat. V neposlední řadě si moc vážím toho, že v rámci spolupráce farností mě pozvali na dvě setkání do Domažlic. Jsem ráda, že jsme se mohli v příjemném prostředí vzájemně posdílet s tím, co nás trápí i těší.
