Jak hodnotíte druhý synodní rok, kdy měla synoda formulovat cíle diecéze a
navrhnout cesty k nim vedoucí?
Byl to určitě jiný rok než první. Diskutovalo se o věcech, které se mají měnit a které se
mají posunout. To byl hlavní rozdíl oproti prvnímu roku, kdy jsme se jenom shodovali na
tom, jak vlastně naše diecéze opravdu vypadá. A ukázalo se několik věcí. Ta první věc je,
že stále používáme slovo “kdyby”. To je ten kondicionál, který spíše sní než mluví o
konkrétních krocích. Stále jsme v idealistických představách a mluvit o konkrétních
krocích je mnohem náročnější.
Další věc, která se ukázala je, že nejzákladnější nejsou ani peníze, ani uspořádání, ale
misie navenek i dovnitř. Mnohem více jsem si uvědomil, že není možné oddělovat misii
navenek, to znamená, jak mluvím k druhým s tím, jak se měníme uvnitř. Jsou to spojené
nádoby. A také se ukázalo, že mám skvělý synodní tým, který po obrovské ztrátě
Jindřicha udělal neskutečný kus práce. Ta se poté odrazila v organizační i obsahové
úrovni na listopadovém setkání v Johannisthalu.
Jak se tedy zkušenosti s prvním rokem synody, kdy celý synodní tým i delegáti
vlastně teprve zjišťovali, co celá diecézní synoda znamená po organizační a
technické stránce, odrazili v druhém roce?
Jsem přesvědčen, že zásadně, začněme od těch technických věcí. Třeba způsob
hlasování tlačítky nás nejen pobavil, ale taky nesmírně ulehčil celý průběh shromáždění. A
myslím si, že tým i delegáti se naučili pracovat mnohem efektivněji. Po prvním roce už
věděli, proč konkrétní úkol vlastně dělají a více jak ho mají dělat. Vnímám tady posun ve
zralosti obecně.
Co bylo podle vás v této druhé fázi nejnáročnější? Jak pro vás osobně, tak pro
synodní tým a všechny delegáty.
Pro synodní tým a pro ty, kteří připravovali dokument, bylo nejnáročnější to obrovské
vizionářské “kdyby” vtělit do zcela konkrétních kroků, které říkají kudy dál, my jsme to
nazvali cestami. To bylo nesmírně náročné, protože šířka témat a přemýšlení lidí bylo
velmi pestré.
Pro mě osobně bylo toto shromáždění v Johannisthalu mnohem méně náročné než to
loňské. Nejnáročnější vždy je snaha vytvořit rovnováhu mezi lidmi různých očekávání,
různých směrů, aby všichni aspoň trochu měli pocit, že jejich pohled je brán vážně a
zodpovědně a aby lidé nevnímali, že mám já nějaké osobní preference, které chci
prosadit, ale abych byl vnímán jako ten, kdo skutečně naslouchá a přijímá hlasy ze všech
stran, jako ty, které mám jako biskup slyšet.
Na druhém generální shromáždění synody byl schválen Závěrečný dokument II.
Etapy. Mohl byste tento dokument definovat a vysvětlit, proč je dobré si ho
prostudovat?
Už to není snění, ale zodpovědná představa, jak chceme, aby naše diecéze vypadala za
deset let. Je to tedy zodpovědná představa o tom, kterými cestami se chceme vydat a na
co chceme dát důraz. Myslím, že každý, kdo žije v této diecézi, tak by mohl být, a snad i
měl být, zvědavý na to, kam se chceme společně ubírat a kde bychom chtěli být za deset
let.
Jaká cesta tedy vedla ke schválenému Závěrečnému dokumentu?
Na začátku byla moje identifikace oblastí, ve kterých existuje základní napětí, mezi tím,
jak jsme se v prvním dokumentu popisovali a tím, co jsme říkali jindy na jiných místech.
Byly tam totiž určité rozpory. Klasický příklad: jsme misijní oblast, ale máme uspořádání,
které je ještě tradiční. To je klasický rozpor. Co s tím? A takhle se identifikovalo několik
oblastí a bylo řečeno, co udělat, aby tento rozpor zmizel. A k tomu přibylo několik dalších
témat, které měly duchovní rozměr a které byly požadavkem delegátů, aby to nebylo jen o
nějakých organizačních a technických věcech, ale také o změně ducha. Tyto dvě věci šly
ruku v ruce a vytvářely základní dotazník, s kterým se delegáti popasovali a dvakrát
připomínkovali to, co z těchto dotazníků vytvořil synodní tým. A pak se o tom všem v
Johannisthalu hlasovalo.
Který moment na druhém generálním shromáždění v Johannisthalu vás zvláštně
oslovil?
Pro mě jsou to bohoslužby. Bohoslužby, které znamenají jednotu v různosti a společnou
modlitbu a společné slavení kolem Krista eucharistického. Nejpohnutější pro mě byla
závěrečná bohoslužba.
Druhá fáze synody schválením a podepsáním dokumentu skončila. Teď nás čeká
závěrečná třetí. Jak bude vypadat?
Hledáme priority. Z cest, které jsme si určili, musíme vybrat ty, s kterými začneme a které
v prvních třech letech budou realizovány a budou rozpracovány do zcela konkrétních
věcí. To je úkolem této třetí fáze. Opět chceme, aby se na výběru a způsobu, jak budou
tyto priority provázány, spolupodíleli delegáti. Dokument s těmito prioritami pro první tři
roky bude jádrem, k němuž budeme směřovat na posledním generálním shromáždění.
Pokud zbyde čas a síla, rádi bychom nastínili i vizi priorit na další tři roky. Ale ty už
nebudou tak konkrétní.
Zajímají se v jiných diecézích, dle vašich zkušeností, o synodu v plzeňské diecézi?
Jaké se k vám dostávají reakce?
Ptají se moc a myslím se, že kdyby závist nebyla hříchem, a já nechci těm lidem, kteří se
ptají připisovat hříchy, že trochu závidí.
Z čeho máte z dosavadního průběhu synody největší radost?
Mám radost z toho, že se synoda šíří. Mám pocit, že počet lidí, kteří věří v synodu a
zapojují se, roste. A že to dává lidem naději do budoucna.
