Rozhovor s Petrem Hruškou, generálním vikářem a koordinátorem synodního týmu
Diecézní synoda byla úspěšně završena. Nyní se za jejím průběhem ohlédneme s Petrem Hruškou. Rozhovor pro Zpravodaj plzeňské diecéze 07/08 2026 (str. 22 - 23) vedl a zpracoval Pavel Říha.
Diecézní synoda v plzeňské diecézi, resp. její jednací část, po třech letech skončila. Teď diecézi čeká implementace jejích závěrů. Jak bys celý proces charakterizoval? Co bylo jeho hlavním cílem? A podařilo se těchto cílů z tvého pohledu dosáhnout?
Cílem synody bylo hledat odpovědi na tři otázky: jak pomáhat lidem setkávat se s Kristem, jak uspořádat službu v diecézi s ubývajícím počtem pracovníků a jak zajistit její dlouhodobou ekonomickou udržitelnost.
Závěrečný dokument III. etapy na tyto otázky odpovídá poměrně konkrétně. Formuluje deset priorit a navrhuje opatření i projekty pro další roky. Spolu s vizí z předchozí etapy vytváří společný kompas pro budoucí směřování diecéze.
Postupně jsme si ale uvědomovali, že to nejdůležitější se neodehrávalo na úrovni dokumentů, ale mnohem hlouběji – v proměně vztahů, ve schopnosti naslouchat, společně rozlišovat a rozpoznávat život tam, kde jsme ho dříve možná přehlíželi.
Do procesu byli kromě delegátů a delegátek přizváni také lidé z farností, řeholních společenství a dalších institucí. Kolik lidí se takto do procesu během jeho trvání zapojilo? Byl o synodu mezi veřejností zájem? Vnímáš, že se v průběhu synody proměňoval i vztah lidí k synodě?
Během tří let se do synody různými způsoby zapojily stovky lidí. Jen v první etapě jsme obdrželi 748 individuálních dotazníků, 235 zápisů ze synodních skupin a podněty z většiny farností. V dalších etapách následovaly konzultace, připomínkování dokumentů i práce odborných skupin.
Zájem nebyl po celou dobu stejný. Po počáteční zvědavosti a opatrnosti postupně rostla důvěra, že nejde jen o administrativní proces, ale o něco důležitého pro budoucnost diecéze.
Za jeden z největších plodů považuji právě tuto proměnu atmosféry. Lidé začali otevřeněji sdílet své zkušenosti, bolesti, naděje i sny. Rostoucí důvěra byla možná cennější než mnohé konkrétní návrhy.
Během synody jsi byl součástí týmu, který vše připravoval a koordinoval. Co tě osobně na tomto procesu nejvíce překvapilo, co bylo nejtěžší a z čeho máš největší radost?
Nejvíce mě překvapilo, kolik života jsme objevili mimo tradiční struktury. Začali jsme mluvit o „ohniscích života“ – místech, vztazích a iniciativách, kde lidé přirozeně, někdy i nevědomky, žijí evangelium, rozvíjejí osobní vztahy, pomáhají druhým a vytvářejí prostor pro službu životu.
Nejtěžší pro mě asi bylo hledání způsobů, jak zůstávat v otevřených a vzájemně se respektujících vztazích navzdory různosti pohledů. Znovu a znovu se nám potvrzovalo, že skutečná jednota neznamená stejnost názorů, ale schopnost naslouchat si navzájem a zůstávat spolu na cestě i tehdy, když se neshodneme. A to nám někdy dalo pěknou fušku.
Největší radost mám z rostoucí důvěry mezi lidmi, z nových vztahů a z vědomí, že v diecézi existuje mnohem více života, než jsme si možná mysleli.
Objevily se během synody nějaké zcela nové impulzy nebo témata, která předtím v diecézi nebyla tak výrazně vnímána?
Asi nejsilnějším impulzem pro mě bylo právě objevování oněch „ohnisek života“. Postupně jsme si uvědomovali, že úkolem církve není především všechno organizovat a řídit, ale rozpoznávat, kde už dnes Duch svatý působí, a toto působení doprovázet, propojovat a podporovat.
Výrazněji se také objevilo právě téma doprovázení. Nejen duchovního doprovázení v užším smyslu, ale schopnosti jít s lidmi kus jejich životní cesty, ať se právě nacházejí kdekoli.
Jaké základní poselství diecézi přináší závěrečný dokument „Následuj mě!“?
Jeho poselství lze shrnout jednoduše: skutečná obnova církve nespočívá v reformě struktur, ale v proměně lidí; ta však často potřebuje, aby pro ni byl vytvořen prostor reformou struktur.
Podrobněji je pak poselství dokumentu shrnuto ve třech pozváních, které synodní delegáti v první části závěrečného dokumentu adresovali všem lidem v diecézi:
(1) pozvání k proměně našich srdcí a k odvaze opouštět zaběhlé představy;
(2) pozvání k proměně vztahů a vzájemnému doplňování se ve službě;
(3) pozvání k proměně služby při sdílení radosti evangelia i smutku a úzkosti dnešních lidí.
Teď začíná realizace závěrů synody. Jakým způsobem bude dokument uváděn do života diecéze? Kdo za to je zodpovědný?
Koordinací opatření a projektů, které synoda iniciovala, byl pověřen malý tým pod vedením Petra Fojtíčka. Odpovědnost za další cestu diecéze však neleží jen na několika pověřených lidech. Nesou ji všichni podle svého povolání a služby – diecézní vedení, kněží, jáhnové, farnosti, komunity i jednotliví věřící.
Synoda by minula svůj smysl, kdyby se stala pouze souborem centrálně řízených projektů. Její ovoce se projeví především v každodenním životě farností, společenství a jednotlivců.
Bude synodální způsob práce pokračovat i po skončení synody?
Doufám, že ano. Synodalita není metoda pro mimořádné situace. Je to způsob života církve. Proto i v závěrečném dokumentu najdeme povzbuzení k pokračování modlitební sítě, k dalšímu setkávání synodních delegátů, ke škole synodality, k vikariátnímu rozlišování, k práci s dokumentem v pastoračních radách i k dalším formám společného naslouchání a hledání cest v životě farností, komunit a dalších skupin.
Proměnil se nějak tvůj vztah či pohled na synodu během těch tří let?
Zpočátku jsem synodu vnímal především jako prostor pro hledání odpovědí. Ke konci jsem ji začal vnímat jako příležitost učit se žít a zůstat na společné cestě i tehdy, když zatím žádné jasné odpovědi nepřicházejí.
Za velmi silný považuji obraz Bílé soboty. Dne mezi smrtí a vzkříšením, kdy starý svět už skončil, ale nový ještě není vidět. Myslím, že právě v takové situaci se dnes nachází nejen naše diecéze, ale do jisté míry celá církev. Synoda mě naučila větší důvěře, že i když nový život zatím nevidíme, můžeme jej vyhlížet, učit se jej vnímat i tam, kde bychom jej nečekali, a být mu nablízku.
Jak by podle tebe mohla díky synodě plzeňská diecéze vypadat za 5 až 10 let?
Jsem přesvědčen, že za 5 až 10 let bude v diecézi vyznávajících křesťanů, ale i kněží v činné službě mnohem méně než dnes. Mám však naději, že budu žít v diecézi, která bude více rozpoznávat a podporovat ohniska života než za každou cenu udržovat nefunkční struktury. V diecézi, která bude více doprovázet než řídit. V diecézi, která bude více naslouchat než mluvit. V diecézi, která bude důvěřovat působení Ducha svatého mezi lidmi a podle něj bude přizpůsobovat své struktury.
Některé věci, které jsme byli zvyklí považovat za samozřejmé, zaniknou. Pokud však poroste naše společná důvěra v Boží důvěru v člověka, kvalita vztahů mezi námi i s ostatními lidmi dobré vůle, schopnost doprovázet druhé právě tam, kde jsou, a odvaha následovat Krista uprostřed dnešní reality, pak bude možné říct, že synoda přinesla své ovoce.
Zpravodaj plzeňské diecéze
07/08 2026 (str. 22 - 23)
