Co pro vás osobně znamená synoda a kam nebo k čemu by nás měla dovést?
P. Pavel: Synoda je pro mě příležitost setkávat se s lidmi, jimž není lhostejný osud katolické církve v naší diecézi a v naší vlasti. Synoda tak může být pro nás vzájemným povzbuzením a může nás inspirovat k životu podle evangelia v našich podmínkách. Je to rovněž vhodná příležitost pro nás pro všechny (nejen kněze a biskupa) uvědomit si spoluzodpovědnost za naši místní církev. Zvlášť naléhavými tématy synody se zdají být problematika správy farností při nedostatku kněží nebo evangelizační výzvy v našem sekularizovaném regionu. Přesto nejde jen o nějaké vnitrocírkevní problémy, myslím, že nejdůležitější je pro nás objevovat radost z víry v Krista, který nám dává svobodu a otvírá nás lásce k druhým lidem. Chci říci, synoda není schůze nebo diskuzní klub, ale událost společně sdílené víry, která je Božím darem a zároveň úkolem a posláním.
P. Michal: Osobně jsem vděčný biskupovi Tomášovi za svolání diecézní synody. Diecézní synodu totiž považuji za pokračování procesu, který zahájil papež František. Jde o proces, při kterém se učíme naslouchat Duchu svatému. Je to obtížné, protože tento způsob naslouchání v sobě nutně zahrnuje dva prvky, které se zdají na první pohled protikladné. Prvním prvkem je víra, že nám Bůh může sdělovat svůj záměr prakticky skrze kohokoliv. Druhým prvkem je rozlišování toho, v kterém z mnoha hlasů, názorů a postojů můžeme oprávněně „slyšet Boží hlas“. Domnívám se, že právě pro druhý rok diecézní synody, který je před námi, bude toto rozlišování rozhodující.
Co nám říká o synodě a způsobu rozhodování v církvi Písmo?
P. Pavel: Synoda a synodní rozhodování není v církvi nic nového. V Novém zákoně můžeme vzpomenout na 15. kapitolu Skutků apoštolů, kde se hovoří o sněmu v Jeruzalémě, který se zabýval problematikou přijímání pohanů do církve. Je zde patrné přesvědčení, že Duch svatý promlouvá ve společenství a prostřednictvím vzájemného dialogu lidí. Ostatně k správnému pochopení významu slova „dialog“ přispívá naše víra v Boha. Křesťané věří, že Bůh není monologický, nýbrž je navýsost dialogický: je Bohem lásky, je věčnou komunikací mezi Otcem a Synem v Duchu svatém. Tento Bůh k nám hovoří ve svém Slově, ale nejen to, on sám je Bohem Slova a my neseme podobnost s Bohem právě pro naši schopnost řeči a dialogu. K tomuto dialogu jsme také povoláni, abychom se otevřeli modlitbě a naslouchali hlasu druhých lidí.
P. Michal: Ve Skutcích apoštolů najdeme několik zpráv o tom, jak apoštolové a jejich žáci rozhodovali. Nejznámější text je 15. kapitola Skutků pojednávající o tzv. apoštolském sněmu v Jeruzalémě. Závěr tohoto sněmu je uvozen slovy: „Duch svatý a my jsme rozhodli…“ (Sk 15,28). Šlo tedy o společné naslouchání Duchu svatému i o společné rozhodování.
Také o rozlišování čteme v Písmu, v 1. listě Janově: „Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha.“ (1 Jan 4,1) Právě v tom vidím úkol biskupa: nese odpovědnost za konečné rozhodnutí, tedy za výsledek rozlišování. Na tomto místě bych zdůraznil také roli teologů, kteří pomáhají formulovat teologická kritéria rozlišování.
Je synoda podle vašeho názoru výjimečným prostředkem rozlišování nebo ji naopak vnímáte jako přirozenou součást debaty božího lidu? Jsou možnosti zapojení laiků do života církve podle vás dostatečné?
P. Michal: Domnívám se, že smyslem celocírkevního synodálního procesu je, aby se synodální způsob práce – vzájemné naslouchání věřících – stalo normálním, běžným postupem. Myslím si, že je nutné zvýšit úroveň participace věřících na rozhodování v církvi, které je dosud příliš v rukou biskupů, kněží a členů kurie. Dokonce se domnívám, že zvýšení finanční spoluodpovědnosti věřících za provoz církve s sebou postupně přinese také požadavek věřících na větší spoluúčast při rozhodování. Například: pokud budu přispívat na plat faráře, tak bych také chtěl spolurozhodovat o tom, kdo bude úřad faráře zastávat.
P. Pavel: Církev má dialogickou podstatu, v tom smyslu je synoda přirozenou součástí Božího lidu. Jde spíše o určení konkrétní podoby a způsobu, jak bude synodní proces probíhat. Co se týká možností zapojení laiků do života církve, nemyslím, že by kněží či biskupové bránili jakékoliv rozumné iniciativě ze strany věřících laiků. Domnívám se, že je třeba spíše v nás probouzet touhu udělat něco konkrétního pro druhé, ať už v církvi nebo mimo ni. A pak je potřeba rozlišovat, co máme konat a co dělat nemusíme, nebo dokonce nemáme. Bez touhy a ochoty jsme pasivní a bez rozlišovaní charismat, poslání a úkolů naše aktivita vyjde naprázdno. Pro obojí je důležitá modlitba a vzájemnou ochota slyšet hlas druhého. K tomu jistě chce přispět svým dílem i diecézní synoda.
